1. mám radost z radosti, kterou překvapení najednou vyvolá
  2. rád jsem tajemný jak hrad v Karpatech a rád tak napínám ostatní
  3. užívám si, že vím něco co ostatní ne
  4. nikdo nezpochybňuje, že se ta daná věc podaří
  5. nemusím řešit spoustu otázek a vyvracet pochybnosti
První tři věci mě motivujou, abych překvapení promyslel co možná nejvíc dopodrobna a znásobil jeho účinek. Zbytek je pak to, že mě to nedemotivuje od uskutečnění. Tím, že se defacto sám rozhoduju mezi některýma variantama se vyhýbám tomu, že potom nedělám něco co by mě samotnýho nedělalo radost (to neznamená, že nedělám věci které mě nebaví a jsou s tím nutně spojené).
 
Je to tak trochu můj způsob práce - tak vznikaly i signály.cz a jsem přesvědčený, že kdyby tím stylem nevznikaly, tak by se komunitní systém rozjet nepodařilo. Tak vznikalo svým způsobem i BPD.
 
Dostal jsem včera večer podnět se nad tím znovu zamyslet. Asi se mi rýsují odpovědi na otázky typu: Jaktože jsem před Táborem a během Tábora byl 1 000 000x efektivnější než když se signály.cz staly věcí veřejnou.
 
Mám prostě radost, když mě chytne nějaká myšlenka, zrealizuju jí a udělám tím někomu radost.
 
Já vím, kdybych to konzultoval s někým, tak si třeba nenabiju nos, ale připadá mi, že míň bolí když si nabiju nos sám než když vstřebám do sebe 1000 připomínek z nichž kvůli jedné bych si ten nos nenabil... 
 
Já vím, že kdybych se nechal poučovat, tak bych na některé věci přijdu daleko dřív než když znovuobjevuju kolo, ale z toho kola mám potom o to větší radost.