Let ze Soulu do Melbourne byl hodně podobný tomu z Prahy do Soulu. Popíšu tady tedy jen rozdíly.

 

Na Soulském letišti jsme narazili na jednoho čecha, který momentálně letěl na 4 dny do Kambodži. Vrtalo nám hlavou, co se tak může asi stát, že se jen tak někdo rozhodne letět na 4 dny přes půl zeměkoule... Brzo se nám dostalo vysvětlení - je to pilot ČSA a tak má zlevněné lety. Říkal že u KoreanAir lítá jen jeden čech. Potom jsme si povídali trochu o typech letadel a že automatickému pilotu říkají George. Jediné prý pak co pilot dělá, že zabere za řízení při odletu a drncne s ním o asfalt, o ostatní se postará George podle jeho instrukcí. Dozvěděli jsme se, že návštěva kokpitu je zakázaná, prý je za to pokuta 1000dolarů. Proto se s námi nechtěl ten hlavní pilot fotit uvnitř a když jsem začal fotit, pakoval nás ven. ;-)


Celý pobyt v Soulu nám mrholilo a když jsme vzlétali, tak i pršelo. To asi občané soulští brečeli, že už zase odlétáme;-)

Přecijenom uvedu i nějaké věci, které byly stejné;-) Třeba letušky. Opět všechny korejky. Zajímavé bylo, že měli dvě různé možnosti - buď sukni nebo kalhoty a k obojímu halenku. Vše v barvách KoreanAir. Přemýšleli jsme, jestli v tom mají nějaký systém - třeba podle toho, jak dlouho u letecké společnosti jsou. Jaké bylo naše zklamání, když nám řekli, že si to prostě můžou vybrat. Narozdíl od prvního letu tu byl i jeden letušák;-), z čehož měly velkou radost kupodivu především holky, ale odvahu se s ním vyfotit stejně neměly.

Jídlo, no toho jsem se bál nejvíc. Při letu z Prahy bylo Evropské jídlo snad proto, že jsme odlítali z Evropy, ale co teď? Co když tam budou jen korejské a australské speciality? Naštěstí byly i rádoby evropské alternativy ke korejskému jídlu a tentokrát už nás moc nelákalo zkoušet něco neznámého (navíc to bylo stejné jako při prvním letu) a chtěli jsme se normálně najíst.

Poměrně rychle jsme usnuli, neb už jsme byli docela unavení po jednom letu. Tedy spíš vyčerpáním, než že bysme si už na spaní v hučícím letadle zvykli.

Co mě trochu zaskočilo bylo to, že tam nebyla el. zásuvka jako v prvním spoji a tak jsem nemohl psát zápisky rovnou do počítače a hlavně pracovat.

Kolem půlnoci (neznámo kterého časového pásma;-) jsem se probudil a na obrazovce začal běžet jeden animovaná pohádka (příběh zde). Byla rozhodně lepší než film, který tam běžel předtím - automobilové honičky, střílení apod. - to vše muselo sledovat hned z první řady tipuju tak jednoroční dítě.

Jo a mám pro vás další tip - nedávejte si tmavě červené pití, které vypadá jako jahodový džus - je z rajčat a ve čtyřech jsme ho nedokázali vypít. Naopak takový růžový byl docela dobrý, ale letuška nám nedokázala popsat z jakého ovoce to je. Pomerančový džus to samozřejmě jistí, ale lehce si ho spletete s ananasovým, který je jen o fous světlejší. Naštěstí vám letuška přinese ochotně džusů téměř kolik chcete... stačí se jen zeptat.

Říkali jsme, že by se mohlo něco stát, až budeme přelítat nad rovníkem. Bylo to už krátce (pár hodin) před přistáním. A skutečně stalo! Podařilo se nám to zachytit na foťáku:

Při příletu do Melbourne nás už z výšky překvapilo, jak nikde nejsou žádné paneláky, výškové budovy - všude přibližně stejné (převážně jednopatrové) rodinné domky.

Drnc. A jsme na australské půdě. Teď rychle najít bágly, sníst oříšky z Portugalska (do Austrálie se nesmí dovážet žádné jídlo) a najít Paulu. "Vašku, tam se těch báglů asi nedočkáš!" volám na Vaška stojícího u špatného pásu. Čekáme dlouho. Přijede k nám jeden kufr s totálně potrhaným igelitem (ale samotnému kufru vůbec nic nebylo), tak si říkáme jak dopadly asi naše krosny. A už je tu jedna, za chvíli druhá - svojí nechám jednou kolovat, protože jí zabalenou prvně nepoznávám:-) Ale už z ní trhám igelit, vybaluju oříšky a obšťastňuju překvapené kolemstojící. I relativně malé děti bez svolení mamky si ochotně berou. Ach ta výchova - nám alespoň maminka říkala, že si nemáme nic brát od cizího pána.

Po východu jsme hnedka našli Paulu a byli jsme v bezpečí. Holky odvezla do farního domu v North Ringwoodu, kde bude jedna část české delegace a nás k sobě domů do Ringwoodu, kde bude největší část české delegace. Cestou nás, vzala do restaurace na bohatou snídani. Trochu nás zaskočila cena - platila za nás v přečtu skoro 1000CZK.

Po příjezdu domů jsme se jen čtyři hodiny prospali, abysme překonali časový posun a chtělo se nám zase večer spát. Což skvěle klaplo, večer jsme popovídali s rodinou a vrhli se do práce a v noci jsme znovu usnuli.